Reakce na potápění se zadrženým dechem

Dýchací ústrojí a oběhový systém reagují jak na potápění s přístroji, tak i na potápění bez přístrojů. Při potápění se zadrženým dechem, jako je například šnorchlování, odpovídá tělo tak, aby zajistilo přežití v průběhu zastavení dýchání (zvaného apnea – výklad tohoto termínu je krátkodobá zástava dýchání ) a aby také zajistilo, že dýchání může konečně znovu začít.

V průběhu apnei vytahuje oběhový systém kyslík, který je uložen v plicích, svalech a v krvi, aby pokryl kyslíkové potřeby tkání. Neboť nemá prostor k ventilaci, přibývá kysličník uhličitý v krvi, což zapříčiňuje, že reflexivní dechové centrum začne stimulovat bránici. Potápěč tuto stimulaci cítí jako popud k dýchání. Počáteční popud je slabý, ale následné popudy nabývají na síle spolu s tím, jak tělo spotřebovává kyslík a produkuje kysličník uhličitý, až dokud se potápěč nemusí vynořit pro vzduch.

Jak dlouho může být potápěč beze vzduchu, závisí na vícerých fyziologických reakcích. Rozsah těchto reakcí se od jednotlivce k jednotlivci podstatně mění; v tom smyslu se bude měnit také časový úsek, po který mohou různí potápěči zadržovat dech.

Neuvědomovanou reakcí, která se vyskytuje při potápění se zadrženým dechem, je bradykardie - neboli zpomalení srdce.

Je to odezva vznikající obdobně jako při potápění savců, ale ačkoliv bradykardie redukuje oběh, nezdá se, že by nějak podstatněji snižovala spotřebu kyslíku, jak k tomu u potápějících se savců dochází. Fyziologové vědí, že apnoická bradykardie je spouštěna chladným a vlhkým kontaktem s tváří, ale co ve vodě zapříčiňuje následné snížení rychlosti srdce, tomu zcela nerozumějí.

Bradykardická odpověď na apneu obsahuje něco, co bylo nazváno potápěčským reflexem savců, protože to bylo zjištěno u potápějících se savců, jako jsou velryby, tuleni a sviňuchy. Věří se, že lidský potápěčský reflex napomohl předejít smrti mladých lidí při nehodách tonutí ve vodě pod 10°C. Při těchto nehodách se téměř utonulé oběti probrali po resuscitaci, a to dokonce po 20 nebo více minutách bez dýchání. Přitom u nich nebyly zřejmé žádné následky.

 

 

 

 

                          

 

Fyziologové věří, že potápěčský reflex vyčleňuje krev do mozku a do srdce a distribuuje omezenou dodávku kyslíku pouze do kritických oblastí.

Skutečnost, že tuto reakci spouští studená voda na tváři, zřejmě vysvětluje, proč byl potápěčský reflex při nehodách tonutí v teplé vodě zaznamenán méně, než ve vodě studené. Někteří specialisté věří, že část těchto jevů připadá na účet ochlazení mozku.

Dobu zadržení dechu mohou zvýšit vědomé akce. Jednou z nich je potápěčovo uvolnění se. Jestliže se potápěč pohybuje efektivně a neuspěchaně, tak se méně unaví, čímž snižuje spotřebu kyslíku a produkci kysličníku uhličitého.

Dobu zadržení dechu také podstatně zvyšuje záměrná hyperventilace. Uděláním tří a čtyř hlubokých a rychlých nádechů a výdechů potápěč sníží úroveň vydechovaného kysličníku uhličitého pod normální úroveň, což následně sníží jeho hladinu v oběhovém systému. Tkáně proto musejí vyprodukovat více kysličníku uhličitého předtím, než dosáhne úroveň, která stimuluje dýchání.

 

Doporučení:

Jelikož byly oběti nehod tonutím oživeny po relativně dlouhých dobách ponoření, měla by být těmto obětem poskytnuta resuscitace, pokud nejsou kvalifikovaným zdravotním personálem vydány jiné pokyny – a to dokonce i tehdy, když už oběti nevykazují žádná znamení odezev.